Za tuto slohovou práci zaslouží pochvalu celá třída.
Za ty nejlepší:
Katka Sendlerová: Půlnoc
Jako snad každý obrázek Josefa Lady i tento působí velmi klidně. Vidíme poklidnou spící vesnici, kde ponocný právě troubí půlnoc obyvatelům Hrusic. Má dlouhý, černý kabát, v jedné ruce drží lesní roh a druhou se opírá o hůl.
Domky mají zatažené záclonky a nikde se nesvítí. Vesnice spí. Jen voda v řece klidně proudí dál. Díky holým stromům můžeme usoudit, že se jedná o chladný podzim, ne-li zimu.
Každý domek je jiný, každý má svůj tvar a některé mají i okénko ve střeše. I tvarem střech se liší.
Když bychom se vydali do kopce ke kostelíku, šli bychom úzkou cestičkou lemovanou holými stromy. Pak bychom se ocitli u kostelíku, okolo něj se rozprostírá hřbitov. ne každý kostel má vstupní bránu ke hřbitovu., ale tento hrusický ji má. takovou skromnou bránu s červenou stříškou. Tak jako brána i kostel je bílý a má červenou střechu.
Je jasná noc, hvězdy září. Kopce, které vidíme za kostelem lemují celou vesnici.
Celý obrázek na mě působí velmi klidným dojmem.Určitě by stálo zato tam strávit nějaký čas. Nejsem člověk, který má rád ticho, ale občas je potřeba. Procházka touto vesnicí by prospěla každému k přemýšlení.
Dan Pipota: Noční Hrusice
Když ponocný vyšel do nočních Hrusic, tak už věděl, že se blíží půlnoc. Nachystal si svůj roh, aby mohl odtroubit půlnoc. Byl jeden z mála, kdo byl vzhůru.Opíral se o svoji hůl, kterou držel v levé ruce, aby u čekání neusnul. Všude byla tma, světla velmi málo.Ponocný měl na sobě tmavý plášť, na hlavě černou beranici. Pozoroval, jak se v rybníce pohybují ryby a jak je voda rozvířená. Všude byl klid, upravené a udržované chalupy vypadaly, jako by v nich nikdo nebydlel.
Na kopci se tyčil malý kostelík se hřbitůvkem a v dáli okolní kopce, za kterými už jen byla tmavá obloha plná hvězd. A takhle to vypadalo každý večer v Hrusicích.
Filip Čech: Stará vrba
Když Josef Lada odpočíval u rybníku, všiml si osamocené vrby na břehu. Tak si řekl, že se skamarádí s vodníkem, alespoň na svém obrazu.......
.......Vodník jako by si ani nevšímal okolí, jako by ho ani neajímalo, co se děje v okolí, jen si klidně sedí na vrbě a přemýšlí. Na staré vrbě, co toho už hodně zažila, a pod ní má pod pokličkami hrnečků schované lidské dušičky, hledající únik ven, zpět do prostého světa. .......
Kristýna Atiehová: Vodník
Je klidná noc a vodník Česílko si bafá ze své fajfky a sedí na staré vrbě, která se naklání z bahnitého břehu nad rybník. Z jeho starého, několikrát roztrhaného a následně zašitého kabátu po kapkách kape voda na rybník, dělá cinkavé zvuky. Měsíc, který je na nebi dostatečně vysoko, kreslí na rybníku jasné a temné odrazy.
Na břehu rybníku stojí chaloupka, ve které již určitě všichni spí, neboť v oknech už vyhaslo světlo svíček i lampiček. Za chalupami se táhnou vysoké, v noci strašidelné kopce. Nebe je skoro čisté, bez mraků, jen měsíc si tam spokojeně hoví.
Česílka sedí, přemýšlí, kolik dušiček dneska asi polapí.
Kristýna Koudelková: Vodník na staré vrbě
.....jediné, co mu dělalo radost, když si v noci mohl sednout na starou vrbu, zapálit si fajfku a přemýšlet. Když tam tak sedí, vesnička je tichá, jen zpovzdálí je slyšet ponocná, a může porovat dům, kd bydlí děvče, do kterého se zakoukal.
A v pozadí svítí měsíc v úplňku a svítí vodníkovi na vše, co mu patří.