Když nás v noci probudili a začali řvát ,,Vstávat! Stezka odvahy!!", byla jsem šťastná. Mám ráda strach, ráda se bojím. Jen já v celém našem pokoji jsem nespala, takže se snažila probudit mé stále spící kamarádky. Když už nás vyhnali ven, vyvolávali jména, jak máme vyrazit. Moje spolubydlící odešly ,a jak splnily úkoly, jedna za druhou se vracely na pokoj. Já jsem byla stále natěšená, že jdu poslední, že mně to těšení dlouho vydrží.
Konečně! Vlaďka, naše vedoucí vyvolala moje méno. Vyrazila jsem s myšlenkou: ,,Jó, jasně, udělají BAF! a já se začnu smát, hahaha".
Je tmavá, černá noc. Úplněk! Po cestě jen světlo svíček! Svírá se mi krk! Začínám se potit. Nikde nikdo! Najednou křup! Někdo mě sleduje. Ale jdu dál, pro jistotu si zpívám. Chci se obrátit a jít zpět. V tu chvíli, když jsem opravdu rozhodnutá, že se otočím, za mnou strašidelný výkřik. Měsíc mi posvítil na osobu, která mě polekala. Byla to Kačka, naše malinkatá zdravotnice. Teď už se nebojím, začínám se doopravdy smát. V tomto okamžiku u nás na pokoji se už smějeme se všemi kamarádkami.
Kristýna Koudelková